136 km
Náročnost: Velká
Převýšení: 2200 m
Terén: Asfaltky, lesní cesty
Abertamy - Východní Abertamy - po žluté Abertamská zatáčka - Boží Dar - po
Vier Hübel Tour Oberwiesenthal - Loučná - Háj -
Königsmühle - měděnecká silnice - Pod Vysokou sečí - Vykmanov
- Perštejn - Okounov - po CT 6 Kamenec, Korunní, Stráž n. Ohří,
Jakubov, Vojkovice - po červené Velichov - po CT 6 Kyselka -
Dubina - Doupovské Hradiště-Lučina - po CT 2249 Činov - Stružná - Horní
Tašovice - po červené Bochov - PP Za Údrčí - Údrč - Ratibořský potok
- Havraní vrch - Ratiboř - Žlutice - Pšov - Chlum - Manětín -
Dražeň - Loza - Bučí - Krašovice - Trnová - Žilov - Ledce - Chotíkov - Sytná
- Košutecké jezírko - Pod Záhorskem
Dlouho jsem přemýšlel, zda jet z Krušných hor do Plzně nebo spíše zkusit
okruh v horách a pak se vrátit vlakem nebo autem. Postupně odpadaly všechny
možnosti, vlaková doprava je poměrně neefektivní, směrem na Cheb už jsem
letos jel, takže tedy vyrazím na kole.
Nejzajímavější je samozřejmě úsek v horách, bohužel směrem k
Oberwiesenthalu se svému už tak dalekému cílu vzdaluji. Z Abertam jedu po
zelené k bývalému koupališti a pak lesem k rozcestí Východní Abertamy. Zde
ještě slunce svítí, tak se ve stoupání po louce zahřeju. Bohužel jak cesta
pokračuje, mraků přibývá. Kolem bývalého dolu Barbora po štěrkové cestě a CT
2002 vystoupám až k vrcholku Barbora do 1031 m n. m. Poté sjíždím po žluté k
silnici, vyjíždím nedaleko Abertamské zatáčky, zde už je úplně zataženo,
takže ani nevadí, že zas budu chvíli stoupat k Božímu Daru. Jenže se mi
nechce jet po hlavní silnici, takže když vidím odbočku do lesa, zkusím ji.
Jedna lesní cesta, ta co by mohla vést podél silnice, je zničena těžebními
stroji, další vede trochu méně výhodným směrem, ale aspoň se dá použít. Její
nevýhodou ovšem bylo, že skončila nad roklí Stísněného potoka. Takže jsem si
akorát nabral vodu do bot z rosy silné tak, jak kdyby bylo po dešti a
kajícně se vracím na silnici.
Naštěstí je dnes relativně nepříznivé počasí, tak tu není až tak hrozný
provoz. Od Jahodové louky stoupám totiž až k celnici. Hned na kraji Německa
odbočuji vpravo na Vier Hübel Tour, kde se pořádně sjíždí k Oberwiesenthalu.
Tato štěrková komunikace ústí velice zvláštně v apexu jedné prudké
serpentiny. I nadále klesám a sice přes náves k říčce Polavě, která je
zároveň hranicí. Za mostem jsem tedy zpět v Čechách. Je to jen pár metrů,
ale úplně jiný svět. Bohužel ten v Čechách rozhodně není ten lepší... Mířím
na jihovýchod do prudkého kopce mezi stráněmi, kde se buduje sídliště. Po
vydatném kopci se ocitám u vysílače v nějakých 950 m n. m. Z druhé strany
vede výrazně přívětivější cesta z Hájů, takže je tu docela dost lidí. Uživám
si výhled na ikony Krušných hor německé i české strany - Klínovec a
Fichtelberg a pak se vydávám sjezdem k Bílé vodě. Křižuji silnici na
Kovářskou, přejíždím potok a od resortu Keilberg opět stoupám po polní
cestě ke křížku směrem téměř na východ. Ke Königsmühle už mě čeká jen
parádní sjezd po louce...
Omrknul jsem zbytky domu ze zaniklé osady a začínám stoupat k měděnecké
silnici. Je to neznačená čárkovaná cesta, takže se trochu bojím, že skončím
někde v lese. Nicméně se tudy zřejmě jezdí autem právě ke Königsmühle, takže
je to poměrně velká cesta. Ano, plná bahna a výmolů, ale to k tomu patří. Ve
stoupání se zahřeji, postup ale není zrovna rychlý, takže během asi
kilometrového úseku po silnici jsem se rozhodl zkrátit si cestu a odbočit na
Vykmanov už od rozcestí Pod Vysokou sečí. Vlastně celý sjezd až do Perštejna
je po asfaltu, takže to je opravdu okamžik, sjet z hor. K lovecké chatě
Vykmanov je to necelých 150 výškových metrů dolu celkem bez zákeřných
rozcestí. Jediné, co je třeba, je neodbočit prudce vpravo po červené, ale
pokračovat rovnou za nosem. Za loveckou chatou se sjíždí dál. Jsou dvě
možnosti jet po zelené, buď po bývalé sjezdovce nebo trochu delší trasou po
asfaltu. Já volím druhou variantu, protože si chci sjezd trochu užít. Ve vsi
Vykmanov jsem raz dva, jak vjíždím na silnici, musím vpravo, dolů. Jsem už v
nějakých 650 m n. m., ale sjezd rozhodně nekončí, Podél Hučivého potoka vede
malá silnička, kde aktuálně není provoz, takže jen zírám, jak rychle míjím
osady a samoty jako Vápenice, odbočku na Ondřejov a už vjíždím do Perštejna.
Krásně se oteplilo a začalo svítit slunce. Ověřuji trasu v mapě a po modré
ještě kus sjíždím k Ohři.
Moc rád bych zkusil pěšinku po pravém břehu, po které vede červená
turistická trasa, ale mám evidentně nemalé zpoždění a nemůžu si dovolit se
někde ztratit. Stoupám tedy Okounovem po CT 6 vedoucí na levém břehu po malé
silničce přímo na kraji vojenského újezdu, tedy Doupovských hor. Obdivuji,
že je odtud vidět Horní Hrad zaříznutý mezi horami jak Helmův žleb, a nad
ním Klínovec! Nejede se přímo podél řeky, takže cesta je kopcovitá, plná
krátkých, ale docela intenzivních stoupání. Projíždím takhle Kamenec,
Korunní, pak následuje zajížďka do údolí Korunního potoka, dále vjíždím do
Stráže nad Ohří a stále po asfaltce jedu po proudu na jihozápad. Asi o
kilometr dál za posledními chatami konečně končí asfaltka. Pro pohodlné
cyklisty by asi bylo nepříjemné zjištění, že po 10 km asfaltu je
najednou čeká rozježděná polní cesta s hlubokými koryty. Já na tohle
zpestření naopak čekal😊 Postupně se však cesta přecijen zlepšuje, je
zpevněná štěrkem. Sjíždím do Vojkovic, kde jsme nedávno kempovali při
sjíždění řeky, a abych měl změnu, budu pokračovat po červené turistické
trase na pravém břehu. Přejíždím tedy most, za nímž je hned vlevo zpevněná
cesta. Vede k chatám v Hradišti, takže je pro kolo rychlá. Za Bystřicí je
to trochu chyták, ačkoliv chcete jet doleva, musíte odbočit na pěšince
vpravo a vyjet na nepoužívaný železniční most. Tudy přijedete k Velichovu,
kde je třeba lehce vystoupat k zámku. Už je mi to podél té Ohře dlouhé, ale
ještě mě čeká kus přes kopec do Radošova, kde je známý krytý most a pak do
spojené obce Kyselka. Nádherné budovy jsou buď trosky nebo za lešením, takže
není moc co obdivovat-leda tak zašlou slávu. Ani z Kyselky do Dubiny to
raději po červené nezkouším, abych na tom kilometru neztratil zase 20 minut.
V Dubině konečně odbočuji vlevo, tedy na jihovýchod do katastru Doupovského
Hradiště, konkrétně z tohoto směru do Lučiny. Čeká mě hodně dlouhé stoupání,
ale je táhlé a nejede se až tak špatně. Také je zatím docela teplo.
Jak stoupám po CT 2249, projíždím vesnicí, serpentinami se pomalu dostávám
mimo civilizaci, pak ze zalesněného údolí na holé vršky a Krušné hory se mi
ukazují v celé své kráse, navíc zalité zlatým sluncem. Což není až tak dobrá
zpráva pro mě, kdo ještě není ani v polovině cesty domů do Plzně. V mapě je
vyznačena velká asfaltka, ale k mému milému překvapení se jedná až k Činovu
o štěrkovou cestu, to jsem rád. Stoupání je sice dlouhé, ale jednou se to
zlomí, pod kopcem U Borovic, a pak se zas rychle sjíždí, navíc snad i po
větru😊💨 Za Činovem trochu hledám cestu, musím odbočit vlevo po zelené do
Stružné. Mají tu pěkný zámek, ale je tak zarostlý, že si ho nelze moc
vychutnat, tak pokračuji po silnici k Horním Tašovicím, přejíždím hlavní
silnici K. Vary-Praha a po zelené mířím na červenou, kudy se kolem Velkého
Tašovického rybníku protáhnu lesem po místy bahnité cestě k Bochovu.
Poslední necelý kilometr lze naštěstí jet po pěšince na kraji pole, ne po
hlavní silnici. Bochov projíždím do Toužimské ulice, odkud začíná cesta
kolem zemědělského družstva k PP Za Údrčí. V mapě je to oproti skutečnosti
nějaké zkreslené, ale nakonec jsem projel kolem rybníků z jihu, jak jsem měl
v plánu. Jedná se o krásný úsek po polní cestě. V Údrči, která je tak trochu
koncem světa, budím svým průjezdem pozornost. Rozhodl jsem se, že do
Ratiboře nepojedu po červené, nýbrž podél potoka od zámku k Ratibořskému
potoku. Až posledních 200 m je na pováženou, jestli projedu dál. Přebrodím
potok a koukám na zarostlou cestu vzhůru. Noo, dlouho tu nikdo nejel, ale dá
se tím průsekem v lese dostat k větší cestě vedoucí pod Havraním vrchem do
Ratiboře. Do Žlutic bych býval chtěl jet po červené, ale nikdy nelze
odhadnout, co v mapě znamená tenká čárkovaná, někdy je to asfaltka, jindy
neprůchozí pěšina. Nechám tedy na vrcholu stoupání červenou odbočit a
pokračuji po silnici, připojím se na další, která spojuje Žlutice s
pražskou. Ještě pár malých kopečků a sjíždím do hlubokého údolí Žlutic. Měl
jsem představu, že ideální by bylo tu být kolem třetí hodiny. Takže je čtvrt
na pět a musím si dát konečně něco k snědku.
Do Manětína se mi to nezdá daleko, ale do Plzně ano, abych to stihl do
tmy... Po nalezení správné cesty se po modré tedy brzy pouštím do prudkého
kopce, kterým se zkratkou dostávám k hlavní silnici. Využívám ji asi jen po
1 km. Poté odbočuji na Pšov a držím se CT 35 až před Chlum, kde pokračuji na
křižovatce rovně po zelené a do Chlumu. Navigačně to tu bylo jednoduché, ale
byl to ze Žlutic kus. Jsem pořád poměrně vysoko, kolem 550 m n. m. A chvíli
to tu i klesalo, nicméně stále nejsem v tom Manětíně. V Chlumu jsem se
spletl, že nechci po zelené na Chlumskou horu, tak jsem se zdržel, pak
konečně vyrážím po neznačené cestě po severním úpatí. Cesta se skutečně
poctivě stáčí kolem hřbetu Chlumské hory a já, radujíc se z nastávajícího
sjezdu, jsem přehlédl odbočku vlevo. Nebo spíše byla tak malá a nevýrazná,
že jsem ji nebral vážně. Když jsem si všiml chyby, bylo už pozdě, dojel jsem
tedy zpět na CT 35 pod vrcholem Chlumské hory, kde jsem mohl být asi tak
před čtvrt hodinou, kdybych se držel cyklotrasy. Zase bych byl ale znuděn
asfaltem. Což mě stejně čeká hned za Manětínem...
Projíždím tedy rozkopanou ulicí nad manětínským zámkem, pak přes Manětínský
potok brodem k CT Baroko II. Tak jo, do tmy zbývá asi hodina a mě čeká
překonat PP Manětínská. Do Plzně proto volím tu nejrychlejší cestu. Dlouho
stoupám po silničce podél Malého potoka, za Švandovo mlýnem odbočuji vlevo,
stoupání je výraznější a trvá další necelé tři kilometry, než vystoupám do
550 m n. m. To už jsem na větší silnici II/205. Provoz tu naštěstí není,
slunce zapadá v oparu, přesto je nasvícená alej před Hvozdem taková
romantická. Nejede se ale moc dobře, fouká protivítr. K Bažantnickému
rybníku se sjíždí, ale logicky cestou od vody musím zase stopat. Další 2-3
km mě čekají do Lozy. To mi ale celkem vyhovuje, když jsou vesnice od sebe v
těchhle mírách, to se cesta tak nějak postupně ukrajuje a netrvá to dlouho,
než můžu mířit zase na ves, která je o něco blíž cíli. Z Lozy odbočuji
doleva na Bučí, slunce už je tak nízko, že vůbec nehřeje a jak fouká,
pěkně přituhuje. V Krašovicích si už připadám tak nějak na dosah Plzně,
do Trnové je to na dohled po rovince. V Trnové se vydávám vpravo na polní
cestu do Žilova, po silnici se mi zajídalo to monotónní šlapání.
Chvíli jsem zvažoval, že pojedu z Žilova do Příšova, ale raději to vezmu do
Ledec po silnici, abych pak nemusel jet pod Krkavcem v šeru po úzké
frekventované silnici, ale využil posledních pár minut světla k tomu, abych
od hřiště v Ledcích vystoupal přes chatovou osadu k lomu a pak zamířil polní
cestou do Chotíkova. Od stoupání ve Štuperku už to je lesem přecijen na
světlo. Přes Sytnou jsem se rychle dostal na Košutku a pak už jsem klasicky
kolem Košuteckého jezírka sjel do Záhorska.
Nakroutil jsem 136 km, užil jsem si tu část v horách, ale pak z Manětína už
to byly celkem dostihy. Příště asi zvolím kratší cestu a nechám si na ni
více klidu. Průměrná rychlost 19,1 km/h a nastoupaných metrů
2200.
 |
| Pohled z úpatí Doupovských hor přes údolí Ohře na Horní hrad a Klínovec |
Žádné komentáře:
Okomentovat