11. 6. 2016
162 km
Obtížnost: Velká
Technická náročnost: Vysoká
Technická náročnost: Vysoká
STONEMAN! O téhle výzvě jsem se dověděl asi dva roky zpět a lákalo mě to více a více. V minulých letech jsem se necítil připraven v červnu, kdy je dlouhý den. Letos jsem na to však myslel od začátku sezony, lehce se připravoval a tak to vyšlo:) V krátkosti - 162 km, 4500+ m převýšení přes devět krušnohorských vrcholů.
Nemá smysl popisovat trať, vše je perfektně popsáno na www.stoneman-miriquidi.com a značení je také po celou dobu výborné. Popíšu tedy tentokrát hlavně svoje zážitky. Velmi mi vyhovuje koncept Stonemana, nejede se hromadný závod, člověk může vyrazit kdykoliv během letní sezony. Odpadají tím davové starosti, což je jednoduše paráda. Závod lze absolvovat v 1-3 dnech, podle toho jste pak zlatý, stříbrný nebo bronzový finisher. Já nebral jinou než zlatou možnost v úvahu, ač roční penzum kilometrů se v takovém případě doporučuje 5000. To jsem nikdy za rok neujel, maximálně cca 3000. Ale to musí každý odhadnout sám. Nevěnuji se výhradně cyklistice, jsem vytrvalostní typ a z plavání mám dobrou kondiční přípravu, tak jsem z toho strach neměl:)
Podle různých informací na internetu se dá počítat s průměrnou rychlostí kolem 14 km/h, jednoduchou matematikou tedy vychází, že je to skutečně na celý den. Již v pátek jsem si po předchozím ověření dostupnosti vyzvedl na Božím daru v hotelu Zelený dům Starter pack a taky, což bylo trochu zklamání, rovnou zlatý kámen. Ještě v klusu večer nabít kamery, telefony, iPody a připravit zásoby svačin, cukrů a tekutin, abych mohl ideálně kolem sedmé ráno vyjet.
Probouzím se do zataženého rána, nějakých 12 stupňů, to člověka zrovna nepopožene, ale předpověď byla taková. Ze Suché je to asi 3 km bez šlápnutí do Jáchymova, tam tedy začínám po oficiální trase. První stoupání na Klínovec, ve Stonemanovi nejdelší, znám. Jen úsek přes Neklid nemám projetý, jedu v klidu a šetřím síly. Nejede se úplně na pohodu, ale během dne přijdou mnohem horší kopce. Tedy pro upřesnění úsek od sjezdovek k Pašerácké cestě je brutál. Jinak se to z mého pohledu dá jet a v takovém desetikilometrovém stoupání potěší chladnější počasí. Poslední úsek na Klínovec je po asfaltu, takže úplná pohoda. Bohužel začíná mrholit. Cestou na Fichtelberg se sice sjede až do Božího Daru, ale jede se dobře, přecijen jsem na začátku ještě plný sil. Blíží se desátá hodina a už se začínají objevovat lidi, bohužel mrholení postupně přechází v déšť, to v plánu nebylo.
 |
| #1 Klínovec |
 |
| #2 Fichtelberg |
Při sjezdu z Fichtelbergu se ukázalo, jak to s těmi sjezdy bude-kde to šlo, tam byly vedeny po "zábavných" trailech, jenže zábavných pro enduro, já je na XC nesnášel. Takové sjezdy si neužívám a ještě navrch je dole člověk neodpočatý, případně rovnou vyčerpaný. Z Oberwiesenthalu se jede naopak po cestách, které můžu-rychlé, lesní a ještě dlooouho se sjíždí, asi nejrychlejší úsek. na Bärenstein se stoupá prudce, ale ne moc dlouho a po asfaltu, takže pořád dobré, až na ten déšť.
 |
| #3 Bärenstein |
Ke čtvrtému vrcholu, Pöhlbergu, držím průměrné tempo jeden vrchol za hodinu. Sjíždí se z hor a tak se počasí umoudřuje a znatelně se otepluje. Cesty jsou vedeny zajímavě a v maximální míře bez kontaktu s automobilovou dopravou. I nyní se až do Brettmühle sjíždí. Na Pöhlbergu jsem též už byl, tak jsem se ho trochu bál. Nejelo se špatně, míjel jsem se s nějakou skupinou, ale držel jsem si své tempo, bojoval jsem s tim, abych se nenechal vyhecovat. Snad 10 km jsem už už očekával závěrečný výšvih, ale my objeli skoro celou homoli dokola. Až pak přišlo peklo, jak jinak než ten nejostřejší výstup. Zde se nedá jet na půl plynu, buď dřu jako kůň a jedu nebo jdu pěšky (a to nepřipadá v úvahu)... Na vrcholu mě pobavil automat na duše a trochu znervóznělo pouhých 51 km, přestože na počet vrcholů už jsem se blížil polovině.
 |
| #4 Pöhlberg |
Z Pöhlbegu následoval krátký intenzivní sjezd, kde jsem se dnes poprvé lehce bál sjíždět po uvolněném štěrku do vyklopené zatáčky lemované stromy. Ostatní účastníci jako kdyby zmizeli, při sjíždění do Sehmatalu lze nabrat nějaké síly, ale únavu už začínám cítit. Ve třetině cesty.... Před Scheibenbergem se trasa hodně klikatí a vede poměrně náročným terénem. Zvláště v mokru jako dnes kolo jezdí, kam si zamane. Úplný masakr ale začíná pod kopcem. Když se náhodou začne cestička lepšit, uhýbá se na nějakou menší s více kořeny a bahna. Postupně se do toho přidává déšť a zvyšuje se stoupání. Tady jsem jedinkrát zapochyboval, jestli to zvládnu. Vysilující úsek je zakončen těsně pod vrcholem Scheibenbergu. Restaurace láká k obědu, ale není chuť a zatím ani čas. Rozhlednu opět jen obhlížím zvenku a vydávám se trailem dolů na nejdelší úsek (35 km), tady se to bude lámat.
 |
| #5 Scheibenberg |
Nijak pěkně to nezačíná, krkolomná cesta, prudký a místy rychlý sjezd, nepozorovatelně víc a víc podmáčený jílovitý podklad, kde není možné udržet směr v rozrytých kolejích. A jako bonus bahenní lázeň, teda spíš mnoho lázní. Ke spodní přehradě přečerpávačky (Unterbecken) se opět mohutně sjíždí po lukách a lesích v potocích vody, ale relativně slušnou cestou. Následuje chvíle odpočinku po stezce na břehu a pak už se stoupá k horní přehradě (Oberbecken). Pár metrů po silnici, pak nástup v terénu a oproti tvrzení na informační tabuli ač dlouhé, tak docela příjemné táhlé stoupání, kde se dá držet tempo. Bohužel začíná regulérní liják. To mi upřímně rozhodilo pantofel, aspoň že se poté sjíždí zpevněnou lesní cestou monstrózní rychlostí asi tak hodinu:D Konečně sjezd, co stojí za to. Jenže z Pöhla se směrem k českým hranicím stoupá tak prudce, že se z toho točí hlava. Vůbec nikoho nepotkávám, jedu si sám s občasným zastavením na doplnění energie. Bohužel se vůbec neblížím k dalšímu checkpointu, sjíždí se do Ehrenzipfelu a akorát při nájezdu do dalšího stoupání se ze silnice připojuje skupina cyklistů. Postupně je udolávám pravidelným vytrvalým tempem. Asi dobře, že jsem nevěděl, co mě čeká, zas nekonečné stoupání v těžkém terénu-a dál a dál a výš. Už toužím po Rabenbergu. Chvilku se jede podél hranice po běžkařských trasách a pak-traily. A ne že bych si jen tak sjel, pěkně nejdřív jeden, pak hurá ještě nahoru, další trochu ostřejší a pak teprve po tom utrpení dojíždím do trailcentra. Dávám gulášovku, nealko pivo a cappuccino na posilněnou:D Asi tři čtvrtě hodiny nabírám síly s klidným pohledem na hodinky.
A dalších asi 5 km a tak 3 výškové kilometry sjíždím po trailu! Teda počkat, byl to trail nebo značená kančí stezka? Půdu pod koly jsem nepotkal, jen kořeny, kameny a hluboké bahno. Z kotoučů mi zbyly jen průsvitné plíšky a ruce dohnaly v únavě nohy. Takhle se člověk slaní do Erlabrunnu a na Auersberg už se jen stoupá (ne, je tam kousek sjezdu). Jede se po zpevněné cestě, to je příjemné. Kupodivu mi to docela jelo, asi už jsem věděl, že to dnes zvládnu:) Lehká podpásovka, i když už jsem si mohl zvyknout, čekala pod vrcholem, najednou se odbočuje o 150° vlevo do-no do skalní stěny, taková cykloferrata, naštěstí ne moc dlouhá. Na Auersbergu je stařičká rozhledna, možnost občerstvení a vojenský vysílač. Mě už lehce tlačí čas. Poslední dva vrcholy přede mnou, tak hurá na to.
 |
| #7 Auersberg |
Nejprve moc pěkný rychlý sjezd, pak zvlněná krajina s klesající tendencí. Většinou po dobrých cestách, ale ne že by nebylo bahýnko. A pak se přijíždí do Čech-tím nejhorším způsobem, přes Potůčky. Česká část "centra" je naprosto odpudivá, dávám si v supermarketu poslední občerstvení a vyrážím údolím Černého potoka vstříc Blatenskému vrchu. Tam jsem bohužel věděl, co mě čeká a skutečně neminulo. Po odbočení ze silnice se hodně stoupá, ale těsně pod vrcholem je to opět zkouška vůle i za normálního výletu, ale takhle mnohonásobně větší.
 |
| #8 Blatenský vrch |
Nebe je těžké a temné, večer se blíží a tak moc světla není, z Blatenského vrchu do Abertam je to ale paráda, chvíli po silnici, chvíli po pěkné cestě v parádním tempu, co vlévá krev do žil. Na Plešivec se opět nestoupá žádnou klasikou, v první zatáčce pěkně doprava a pak přibližovací sjezdovkou nahoru, pod aprés-ski napříč sjezdovkou Renata a poslední dvě serpentýny po silnici. Na vrcholu mě čekají akorát hladové kozy a upozornění, že si mam snížit sedlovku.
 |
| #9 Plešivec |
To jsem asi fakt měl udělat, protože se první metry sjíždí něčím, co nejvíc připomíná lom. Volné kameny různých velikostí, místy ve vymletém korytu a v neubrzditelném svahu, tady se musí jet. Rychle. Na poslední část jsem zvědav, po toé počáteční nepříjemnosti se dlouho a pěkně sjíždí, cesty se střídají, ale jede to. V Lipí se najíždí do posledního stoupání, to je vskutku vypečené. Už si objednávam odvoz z Jáchymova, jenže ono se stoupá tak dlouho! Až nad Mariánskou, 300 m výškových, aspoň že po pěkné silnici. Potkalo mě jedno auto. Podle propozic se do Jáchymova sjíždí svižným klesáním...tak nejprve se od silnice vystoupá poctivě nad jáchymovské sjezdovky, až pak se začíná klesat a svižně asi tak 300m, zbytek ze čtvrthodinového sjezdu je opět na brzdách po pěšinkách s popadanými větvemi a spoustou ostrých zatáček. Taky před půl desátou není úplně největší světlo. Směrem od Běhounka sjíždím do Jáchymova, který je pro mě cílem.
Neuvěřitelný zážitek je za mnou, na Suchou už by se mi na kole nechtělo, ale nejsem úplně vyčerpaný. Bylo to skvělé a jsem rád, že mě na závěr nečeká těch 10 km na Klínovec. Ani nevím, jak to shrnout, 5000m převýšení a 162 km je zkrátka něco neskutečného. Další výzvy se mi nebudou hledat lehko, jelikož nejlepší a jedinečné na tomhle závodě je, že není hromadný:)
Odkaz na podrobné statistiky a výškový profil trati
