Pár hodinek před západem mám čas vyrazit na projížďku, tak hledám, kam bych se tak podíval. Zkusím to na Čílinu z rokycanské strany, vždy jsem na ni stoupal od Plzně. Vyrážím přes areál nemocnice a Zadní Roudnou na Jateční ulici, abych se kolem Lopatárny prosmýkl pod trať v Chrástecké ulici a projel parkem V Homolkách k Centrumu. Co nejdříve vjíždím do Špitálského lesa, kterým stoupám k Ústřednímu hřbitovu a přes pole vjíždím do podmáčeného lesa nad Červeným Hrádkem. Propustí pro potok tentokrát projíždím z druhé strany než obvykle a hned za ním V Pytli se vydávám vlevo. Samozřejmě musím na větší štěrkovou cestu k zelené turistické trase a stoupat k Zátiší do 450 m n. m.
Za silnicí pokračuje horší cesta plná kaluží, ale to jen takto po dešti. Nejedu k lávce přes přivaděč přímo přes Pohodnici, ale po větší cestě k přivaděči a pak podél něj neznačenou cestou. Ve sjezdu za lávkou nebo spíš už někde dříve mi začalo ucházet zadní kolo. Zatím to ale jde, tak pokračuji kus po bývalé pražské silnici a poté rozbitou cestou stále po žluté sjezdem do Ejpovic. Až pod tratí jsem donucen ověřit stav tlaku v pneumatice a pumpuji, neměním. Po CT 3 to celkem utíká až do Klabavy, pak chci ale vyzkoušet, jak se dostat přes hráz. A skutečně to je možné pro pěší a cyklisty.
Za hrází jsem zpět na CT 3, po které pokračuji po asfaltu až do Rokycan. Když projedu Plzeňským předměstím, po červené turistické do Němčiček je to mnohem zajímavější, i když se docela stoupá. Jak by také ne, vrchol Číliny dosahuje 523 m n. m. A tedy i po zelené z Němčiček převážně stoupám. Z vrcholu s vysílačem vede prvních 500 m malinká pěšinka borůvčím. Pak se cesta zvětšuje, ale to není dobrá zpráva, protože jak se všude těží, je rozježděná a bahnitá. Navíc začíná pršet. Přes spousty potoků tedy sjíždím k rozcestí Čílinské polesí a vzhledem k tomu, že už je od vrcholu znovu třeba dopumpovat kolo, rozhoduji se vyměnit duši. Stejně bych akorát udělal doma bordel, kdybych čekal na potom. Chvilku jsem se tím při pěkném jarním západu zdržel, tak už se těším, až se zahřeju v kopci po zelené na Pohodnici. Je to zvláštní pocit, když vjíždíte na dálniční nájezd na kole, ale cesta začíná až v zatáčce nájezdu, takže jinak to nejde.
Pod Pohodnicí vedou cesty nějak zvláštně, ale jsou dobře značené, takže jsem přesedlal na žlutou a znovu mířím ke kyšické lávce přes přivaděč. Tentokrát sjíždím loukou do Kyšic, odkud pokračuji po CT 3 k odbočce na samotě Za Doubím. Ještě se musím trochu vrátit po silnici, pak je polevo polní cesta, která se stočí do Červeného Hrádku. Vyjíždím na kraji obce křížím silnici a alejí pod kravínem jedu k silničce s CT 2151. Po ní sjíždím až do Bukovce a ještě zvažuji, zda se nepodívat na Bukovecký vodopád, je ale opravdu hluboko a nezdá se, že by byl přijatelně přístupný, na kole už vůbec ne… Tak to si nechám na jindy. Do Plzně ke sv. Jiří pokračuji po NS Údolím Berounky, což je vlastně po asfaltu. Dnes ovšem bez lidí, asi se bojí přeháněk.
Kupodivu je ještě otevřená lávka pod Pecihrádkem, plánuje se její oprava, ale už se to dvakrát stihlo posunout. Vyšvihnu se tedy na Pecihrádek, projedu Bílou Horou k hrázi Boleveckého rybníku a schválně objedu celou stavbu východního okruhu „legální“ cestou. I Když jsem dojel do Malého Bolevce, vlastně to není možné objet nějak oficiálně, stejně je zde udělaná jednosměrka, zákaz průjezdu křižovatkou a pak samozřejmě nesmím užít stezky podél silnice. To vše jsem udělal a tak mohu vystoupat po pěkné polní cestě na Mikulku a po pěšince pod stavbou fakulty projet do Záhorska.
Poměrně rychlých 49 km, i když průměrná rychlost ukazuje jen 19,1 km/h. A 750 nastoupaných metrů, to je v takové pěkné normě.
|
| Čílina |
|
|
Vršíček z hráze vodní nádrže Klabava |
Žádné komentáře:
Okomentovat